Před ním hučel nekonečný oceán.
Zvavé vlny neustále vyprávěly o skrytých pokladech, vysmívajíce se nevědomosti, jež neznala smyslu jejich hovoru.
Neměl již asi naděje, přece však si nechtěl odpočinouti, neboť hledání stalo se mu životem, —
tak jako oceán neustále zdvíhá své paže k nebesům po nedosažitelném —
tak jako hvězdy jdou v kruzích, a stále hledají cíle, jehož nelze dostihnouti —
právě tak šílenec se zaprášenými vyrudlými kadeřemi ustavičně bloudil, hledaje kamene zlatotvorného.
Jednoho dne přišel venkovský hoch a tázal se: „Řekni mi, jak jsi dostal ten zlatý řetěz kolem krku?“
Šílenec užas! řetěz, který kdysi byl železný, byl opravdu zlatý; nebyl to sen, nevěděl však, kdy se proměnil.
Divoce bil se do čela kde, ó kde jej potkalo štěstí, aniž o tom věděl?
Byl si navykl zdvíhati oblázky a dotýkati se řetězu a zahazovati je, aniž se podíval, na-
