Tato stránka nebyla zkontrolována
Přiblížil svoji tvář k mému uchu. Pohlédla jsem na něho a pravila : „Jaká hanba!“ Ale on se nehýbal.
Jeho rty se dotkly mé tváře. Zachvěla jsem se a řekla jsem: „Odvažuješ se příliš mnoho.“ Ale on nepocítil studu.
Vetkl do mých vlasů květinu. Řekla jsem: „Jest to marno!“ Ale on stál nepohnutě.
Vzal věnec s mé šíje a odešel. Já pláči a ptám se srdce svého: „Proč se nenavrací?“
37.
Chtěla bys, spanilá, dáti věnec z čerstvých květin na mou šíji?
Ale věz, že věnec, který jsem vil, je pro mnohé, pro ty, kdo jsou jen letmo spatřováni nebo sídlí v krajích neobjevených nebo žijí v písních básníků.
Je příliš pozdě žádati srdce mé za své. Byl čas, kdy život můj byl jako poupětem,
