práce jeho a studium, které ji provázelo, upoutalo pozornost samého Frant. Palackého, který potom mistra Jelínka v jeho rodišti navštívil a též některých zpráv jeho užil. Návštěva ta hluboce utkvěla v paměti celé rodiny litomyšlského historika samouka, jehož vnukům uváděn Palacký na mysl i paměť jako ideál velikého Čecha a neobyčejného člověka.
Zmiňuji se o té episodce jen proto, aby laskavý čtenář poznal, v jakém asi ovzduší a v jakých tradicích byl Edvard Jelínek vychováván. Símě vlasteneckého povědomí, záhy zaseté do vnímavé mysli jeho, zajisté záhy vypučelo ve svěží strom touhy a úsilí prospěti ze všech sil svému národu, přičiniti se o jeho vývoj a zmohutnění. K tomu cíli hodlal Jelínek dospěti cestou, kterou se v prvních desetiletích našeho věku brali slavní slovanomilové naši, Kollár, Šafařík, Čelakovský, Palacký a j. Postřehlť záhy, že u nás, ač se rádi chlubíme svou láskou ke všemu Slovanstvu, značně ochladl žár, kterým pláli ke kmenovým pobratimům naši otcové, a že i tam, kde láska ke Slovanstvu theoreticky se vyznává, utkvívá nicméně stále jen na planém, bezvýznamném řečňování bez jádra a beze skutků. Neušlo mu také, že příčinou toho jest ne tak nedostatek dobré vůle, nýbrž spíše nedostatek znalosti jiných větví slovanských.
Hodlaje tedy působiti k tomu, aby se Čechové sblížili s ostatními Slovany a stará idea slovanská aby u nás zazářila novým leskem, jal se pečovati především o to, abychom se navzájem náležitě poznali. Kde není znalosti, není úcty, není lásky, a všecky akademické řeči o sblížení a snad i o společné práci zůstávají jen prázdným, lichým zvukem bez ohlasu, bez výsledku.
Hesla vzájemného sebepoznání uchopil se Jelínek se zápalem a nadšením, které jej vůbec charakterisuje, ale zároveň zcela prakticky. Osvojil si především náležitou znalost slovanských jazykův a potom jal se studovati dějiny slovanské a vše, co s nimi souvisí. Takto vyzbrojen vydal se na cesty, aby očitě poznal ty, k nimž nesly se jeho sympatie, aby pronikl jejich život a společenské poměry, aby se seznámil s jejich názory a smýšlením, zpytoval jejich ráz, aby seznal jejich potřeby a tužby, ocenil jejich přednosti a uvědomil si též jejich nedostatky, aby uvážil, co je s jinými sbližuje neb od nich oddaluje. Rok za rokem nastupoval Jelínek svou pouť, a tak poznal z autopsie Polsko, Rusko, Lužici, navštívil Slovince, Chorvaty, Srby i Bulhary a neváhal seznámiti se i s životem slovanských kolonií v Paříži a jinde v cizině. Nejčastěji ovšem obracely se jeho kroky k hostinným prahům polským, za kterými Jelínek tak říkaje zdomácněl; učinilť si životním úkolem
