Vědomí vysoké důležitosti a vážnosti jeho povolání naplnilo celou duši jeho a jakoby kouzelným prutem dotčen uzrál mladík rázem v muže. Hned v první ministerské radě uvedl své rady v údiv svou znalostí věcí, svou duchovní pohotovostí a pozorností, kterouž pět hodin trvající poradu sledoval. Hrabě Vitzthum, jenž tehdy byl přidělen saskému vyslanectví ve Vídni, napsal: „Císař jest mužem vzdor svým osmnácti rokům.“
Charakteristika z r. 1851 líčí jej: „Chce především znovuzříditi rakouské mocnářství. Vůči nikomu nejeví slabost. Cení si vážnosti u ciziny a lásky svých národů. Jako nejvyšší hlava chce panovati a důvěřuje nesnadno cizí radě. Slibuje málokdy a mluví málo, jsa spořivým bez skouposti. Chce pořádek v státním hospodářství a jednoduchost, ale u vhodné příležitosti lesk. Proti nepoctivosti a korrupci neúprosným, jest náboženským bez bigotnosti a pověry. U vyšší míře, než v jeho věku obyčejem, má zralost myšlenky, zdrželivost v rozmluvě a vytrvalost v práci. Vyslechne každého v audienci pozorně, ale nerozhodne ihned, nýbrž uváží vše dobře. Bystrým pohledem posuzuje lidi a věci a drží se pevně zásad a přesvědčení, které mu bylo důkladné vyučování a dokonalá knížecí výchova poskytly.“
A věru že události tehdejší bouřlivé doby revoluční a zápletky válečné vyžadovaly celého muže na trůně. Rychle zjednán pořádek ve vzbouřeném Uhersku a Radeckým pokořena Italie. Tehdejším státníkům zdálo se, že poměry v Rakousku jinak se uspořádati a otřesená monarchie jinak upevniti se nedá, než vládním systémem absolutistickým. Výsledky jeho jsou známy: vedly k Magentě a k Solferinu. Mladistvý panovník vida neúspěchy rádců svých rozhodl se, zvěděti o potřebách a přáních jednotlivých zemí rakouských, svolal v březnu r. 1860 „rozmnoženou říšskou radu“ a vyslechnuv a uváživ návrhy její, vydal dne 20. října r. 1860 památný manifest s diplomem na upravení poměrů říše dle práva státního, v němž prohlásil: „V zájmech Našeho rodu a Našich poddaných jest Naší povinností panovnickou, abychom mocné postavení Rakouského mocnářství zachovali a za rukojemství poskytli zřejmě a neobojetně zařízený stav právní a svorné působení společné. Tímto rukojemstvím mohou v úplné míře býti jen taková zřízení a takový stav právní, jež stejně vyhoví dějinnému vědomí právnímu, nynější rozmanitosti Našich království a zemí a požadavkům jejich nerozdílného, nerozlučitelného a silného svazku.“
