Dejme tomu, že architekt, který měl vypracovati plány pro nový chrám, měl k disposici celý prostor, jak jej Dörpfeld nyní stanoví, že nepočítal s odporem kněží, ale doufal, že zřízením oltáře Pandrosina a Kekropova bude možno odstraniti námitky náboženské. Že by však připadl na myšlenku, řešiti úkol svůj takovým způsobem, jak Dörpfeld vykládá, musíme rozhodně popříti. A to z těchto důvodů.
1. Nový chrám byl by amfiprostylos, t. j. měl by pouze vpředu a vzadu sloupení, strany podélné byly by pak holé stěny až na to, že by jednotvárnost jejich přerušena byla předsíněmi. Avšak amfiprostylu užívalo se pouze u chrámů malých, čehož nejlepším dokladem jest chrám Atheny Niky; pro chrám, jehož délka měla býti – podle Dörpfelda – 120 řeckých stop, se tento tvar rozhodně nehodil.
2. Rovněž nevhodnou jest přílišná délka chrámu v poměru k šířce (120 : 35 ř. st. = 39,36 : 11,48 m). Pro takový poměr nemáme v řecké architektuře vůbec dokladu, ani u starých chrámů v Selinuntě. Poučný doklad, jaký byl v této věci vkus architektů athenských v V. stol. podává nám Parthenon. Jak Dörpfeld ukázal,[1] pojali Atheňané již za doby Kleisthenovy úmysl, zbudovati Atheně nový velkolepý chrám na místě, které se musilo se značným nákladem teprve nově upraviti. Tento tak řečený „starší Parthenon“, jehož stavba dostoupila při vpádu Peršanů (r. 480) právě k postavení nejdolejších břevnovů sloupových, měl býti 76,88 m dlouhý a 31,75 m široký.[2] Když za doby Perikleovy bylo usneseno, v přerušená stavbě pokračovati, vypracoval architekt Iktinos plán zcela nový; dle jeho návrhu zbudován byl Parthenon kratší (72,53 m), ale širší (33,88 m). Sotva lze tedy se domnívati, že by byl stavitel řecký v dvacátých letech V. století připadl na plán, jenž by vkusu řeckému tak velice odporoval.
3. Celé zřízení chrámu bylo by velice podivné: po stranách dvě celly ve vyšší rovině, uprostřed dva nízko položené dvory, oddělené od sebe krytou, se všech stran uzavřenou chodbou! Již Furtwängler[3] namítal proti tomu, že proti celle Athenině čekali by-