Ať tomu jakkoli,[1] rozumí se, že stanovisko, s něhož jedině lze posuzovati spravedlivě význam Hipponův a jeho filosofie, jest historické. Ale na ně určitěji se postaviti, jest právě znemožněno nedostatečností našich pramenů. Především bylo by potřebí odhadnouti podrobněji poměr jeho k názoru Thaletovu. Ale jak to možno, když podrobněji ani názor Thaletův ani Hipponův nám není znám? Tím méně dovedeme odhadovati — ač-li nechceme se pustiti na pole čirých domněnek — poměr k bližším jemu myslitelům. Vliv na něho zdá se (aspoň nepřímý) měl Empedokles, positivní snad Hippokrates a Diogenes z Appolonie — více nedovedeme pověděti i jen trochu pravděpodobněji.
Nicméně držíme-li se dosti bezpečně vysouzeného rozdílu mezi praprvkem Thaletovým, vodou, a mezi principem Hipponovým, vlhkem, můžeme aspoň v jedné stránce změřiti pokrok Hipponův proti staré škole ionské. Jakkoli Hippon „přijal“ za praprvek všeho jsoucna něco podobného jako Thales, přece není to prostá recepce dávného názoru, nýbrž možná zříti v tom jisté zevšeobecnění, povznesení se do jisté míry k jakés takés abstraktnější formulaci principu světového. A kromě toho východisko filosofie Hipponovy a důvody, jimiž opírá svůj názor, nejsou, jako u Thaleta, nýbrž charakterisují pracovníka jiného oboru a ovšem i větší vyspělost jeho vědeckou i filosofickou. A nad to: zásada „omne vivum ex aqua“, resp. „ex humido“ nabývá nověji zase půdy, i není zajisté nevhodno ukázati k starověkému její ne-li původci, aspoň hlasateli z nejprvnějších.
- ↑ Nedokonalost formální patrna jest i z jediného nám zachovaného zlomku onoho. Jak neobratný a nevkusný jest slohové, tak namahavá a jalová snaha syllogisování činí jej tím právě, čemu Aristoteles udílel výtku slovem „φορτικόν“. Srv. o tom Dielsův výklad v Sitz. Ber. d. Berl. Ak. d. W. 1891, str. 580 n.
