Jen když přiměřený stupeň vlhka tělo má, člověk anebo živočich jest zdráv; příliš mnoho vlhka nebo zase příliš málo má v zápětí chorobu.
Toť vše, co nám o Hipponově nauce vůbec jest známo! Když ohlédneme se, jak ceněn byl filosof náš za starověku, překvapí nás ostré odsouzení jeho od Aristotela. „Hippona sotva kdo přičte k myslitelům (jako Thales a j.) pro nepatmost jeho důmyslu“, praví o něm v Metafysice[1] a ve spise „O duši“ zve jej „φορτικώτερος“ (poněkud tupý, nejapný).[2] A úsudek Aristotelův dosud má vliv na ty, kdo se obírali Hipponem, a Hippona pokládají za málo samostatného a eklektického filosofa,[3] anebo vůbec za málo významného.[4] Jest těžko rozhodovati se proti Aristotelovi při tak veliké sporosti zpráv našich o Hipponovi, ba nedovedeme ani pověděti, co zavdalo podnět k tak příkrému odsudku, jaký u Aristotela čteme. Nejspíše ovšem byl to názor Hipponův o duši jakožto něčem „vodnatém“ a z „vody vzniklém“, názor, jenž filosofovi duše – entelecheie přirozeně se jeviti musil banálním, φορτικόν. Snad přispělo k ostrému odsudku i to, že snad za doby své nebo pozdější Hippon byl asi přeceňován od některých filosofii,[5] jistě však také padla na váhu formální nedokonalost jeho myšlenek.
- ↑ Aristot. Met. I., 3. 984 a 3 (= DV., 233, zl. 7) Ἵππωνα γὰρ οὐκ ἄν τις ἀξιώσειε θεῖναι μετὰ τούτων διὰ τὴν εὐτέλειαν αὐτοῦ τῆς διανοίας.
- ↑ Aristot. de an. I., 2, 405b, I.
- ↑ Nejnověji např. Th. Gomperz: Griechische Denker (2. vyd., Lipsko 1903), I., str. 304, jenž zří v Hipponově filosofii pokus sloučiti ideje Parmenidovy s učením Thaletovým.
- ↑ Zeller na uv. m. 257. Eleutheropulos (D. Philos. u. d. Lebensauffassg. d. Griechentums. Berl. 1900), str. 179. Überweg-Heinze, Grundriss d. Gesch. d. Philos. (9. vyd., Berl. 1903), I., str. 50, A. Emmínger: D. vorsokrat. Philosophen nach d. Berichten d. Aristoteles (Würzburg 1878), str. 15 n. a j. v. H. Diels v Sitzber. d. Betl. Ak. d. W. 1891, str. 580 nn. Nejostřeji odsuzoval Hippona S. A. Byk: D. vorsokrat. Philosophie (Lipsko 1876), I., str. 37, jenž mu vytýka] „eine vollkommene Verwirrung der Begriffe“, „ein misslungeuer Versuch“, „Nutzlosigkeit für die weitere Entwickelung der Natur-Philosophie“ atd. Ch. Huit: La philosophie de la nature chez les Anciens (Pař. 1901), str. 260 odbyl Hippona 3 řádky v poznámce jako „d’ailleur peu connu“!
- ↑ Alex. in Met. 27, I a Clem. Protrept. 55 (= DV., 235, ř. 26–33) uvádějí dvojverší (epitafion), které si prý (podle Clementa, nikoli podle Alexandra!) složil Hippon sám na svůj hrob. Dvojverší to arci nepochází od Hippona, ale poněvadž i Alex. Airod. je zná, lze souditi, že za doby své nebo Aristotelovy byl Hippon ctěn a přeceňován od některých svých krajanů, takže mohly i vzniknouti verše: „τὸν ἀθανατοῖσι θεοῖσιν ἶσον ἐποίησεν Μοῖρα καταφθίμενον“. — O posouzení Aristotelově Hipponova určení duše srv. Hielscher na uv. m., str. 154 nn.
