se země, a z moře má původ všecka dnešní voda na světě. I „zajisté všecka voda pitná pochází z moře. Neboť kdyby studnice byly hlouběji (nežli moře), nebylo by to moře, z něhož pijeme; v tom případě nebyla by ona voda z moře, nýbrž odněkud jinud. Nyní však moře jest hlouběji položeno než vody. Co tedy jest položeno nad mořem, vše z něho jest“.[1]
Jako však vlhko jest princip světotvorný, tak také jest principem všeho života, jest duší, a to platí i o duši lidské. Jinak řečeno: duše vznikla z vody,[2] ba jest „vlhkost potomstvorodá“,[3] neboť vzniká z vlhkého spermatu[4] čili krátce duše jest podstatou z „vody“[5] Ostatně i etymologický důvod si našel Hippon pro své mínění, postaviv tak etymologii svou proti etymologii Herakleitově (stejně arci nic nedokazující), jíž myslitel onen svůj princip jsoucna snažil se opříti.[6]
A konečně vlhko podle Hippona není jen nezbytný základ a podmínka žití jakéhokoli, nýbrž na vlhkosti závisí zdraví i schopnost vnímání. Dokud dosti jest vlhka, živočich žije a vnímá, dostavuje-li se vysoušení, živočich ztrácí vnímavost a zmírá. Proto prý starci jsou hubení („suší“) a špatně vnímají.[7] Určitěji jinde[8] Hippon prý pravil, že zdraví závisí na stupni či množství vlhkosti.- ↑ Zlomek ten zachoval scholiasta k Hom. Il. XXI., 196 n. (kdež se také praví, že všecky moře, řeky, prameny a studny pocházejí vesměs z Okeana) a sice čerpal při tom z Krateta z Mallu. Jak již řečeno, jest to jediný přímý zlomek z Hipponových spisů nám dochovaný. – Důvodu podanému a na první čtení zarážejícímu, ihned porozumíme, předpokládáme-li (dle Simplikia in Phys. 23, 22) i o Hipponovi τὴν γῆν έφ᾿ὕδατος. Moře vniklo zdola do prohlubin země a vytvořílo tak studnice vod. K otázce, jak se mohla však slaná a hořká voda mořská státi v nich sladkou a pitnou, nemáme Hipponovu odpověd dochovánu; pravděpodobno jest, že si věc myslil tak, že prosakováním zkrze zemi ztratila mořská voda odpornou svoji chuť. Neboť že i u Řeků toto mínění bylo známo, patrno z Aristotel. Meteor. II., 2, 354b, 16: Srv. Diels, uv. m., str. 583.
- ↑ Aët. Plac. IV., 3, 9 (= DD., 388 = DV., 2 33, ř. 17), Philop. de an. 92, 2.
- ↑ Hermias Irris. 2 (= DD., 651 = DV., 233, ř. 35 n.).
- ↑ Hippol. uv. m. (= DV., 232, ř. 36).
- ↑ Aristot. de an. I., 2, 405b, 1 a b 24 (= DV., 233, zl. 10), Hippol. Ref. I., 16 poznamenal: τὴν δὲ ψυχὴν ποτὲ μὲν ἐγκέφαλον λέγει, ποτὲ δὲ ὕδωρ. Tomu — nehledě k nejistotě čtení celého místa — snadno lze tuším rozuměti tak, že Hippon někdy mluvil o „mozku“ jako vlastní duši (vliv Alkmaionův?), jindy však metafysickou podstatu její určoval jako „vodu“.
- ↑ Philopon. na uv. m. (92, 2).
- ↑ Menon Anonymi Londin. 11, 22 (= DV., 233, zl. 11.).
- ↑ Tamtéž dí se: ἐν ἄλλῳ βυβλίῳ αὑτὸς ἀνὴρ λέγει.
