Tato stránka byla zkontrolována
V starcově ruce se kahánec chví,
na spoustu kmit vrhá bledý;
křeslo tu zvrácené, číš tam se skví,
opat mdlé odvrací hledy.
Věkem on sláb, mnich bujný pak jest,
hříchy on vidí, nezná však trest;
modlitbou, prosbami, slzou
nezkrotí chasu tu drzou.
Předchůdci přísně naň shlížejí s stěn.
Vítr-li dveřmi to třásl?
Okno se rozlétá, klenbou zní sten,
kahánec v ruce mu shasl.
Před křížem lampa plane jen dál,
opatu v srdci úzkost a žal.
Pod křížem zdrcený klesá,
ku Kristu rámě svá nesa.
„Promiň nám viny a milost nám dej!
Slituj se nad námi, pane!“
Po síni vichřice provádí rej,
klidně však lampa tu plane.
Opati kolem, klášter jež měl,
zbožností, slávou dokud se skvěl:
živé je všecky zde zírá
poslední, v prachu jenž zmírá.
