Stránka:Quis, Ladislav - Ballady (1883).djvu/59

Jen pokyn a stěna se otvírá hned.
Co vidí tu děvčete žasnoucí hled?
Proč na prahu síně teď váhá?
Kol nádoby zlaté, kam pohledne jen.
„Zda pravda, co vodník mi pravil, či sen?
Zda neslyším z nádob těch bolestný sten,
jenž v duši a srdce mi sahá?

Tam oběti vodníka. Hoch můj je tam!
Ba není to přelud, ba není to klam.
Nuž ozvi se, drahý, své milé.“
I chvátá kol dvorany, napíná sluch,
a kloní se k nádobám, zde-li je druh.
Však marně. Již zoufajíc dochází kruh —
hlas známý tu z nádoby kvílí.

I dotkla se víka jen démantem svým,
kov praskla z otvoru vznáší se dým,
jak mizí, hoch milý tu stojí.
Tak bledý a smutný. Ó, radost a žal!
„„Ó, nezvídej lós můj, co vodník mne jal,
on pokrm a nápoj mi bolesti dal,
však láska Tvá vše zase zhojí.““ —

„Dél nedleme v sídle tom hrůzy, již v před!“
A kynutím otvírá hlubin se střed
z vln strnulých schody se tvoří.