Tato stránka byla zkontrolována
I stoupají ruče až v závratnou výš,
vstříc kynou jim břehy, vždy blíže a blíž,
teď poslední skok a jsou na zemi již:
však za nimi cesta se boří.
Zde spěli si v objetí. Pláč tu a smích,
i sdíleli sobě, co zažil kdo z nich,
slib věrnosti na novo střídán.
„„Vrať vodníku prsten.““ V hloub uvrhla jej.
Tu v rákosí chechtot a ve vlnách rej,
hlas z dálí zní: „Panenko, dobře se měj! —“
A nebyl již vodník zde vídán.
