Stránka:Quis, Ladislav - Ballady (1883).djvu/53

Pod ní tam ve morně hyne ten vrah,
pod jednou střechou s ním nyní.
Pomsty žár chladný v ní udusil strach,
zřít chce, jak trpí, jak činí.
Neváhá dlouho, čas příznivý dnes,
ruče již sstupuje v sklepaní děs,
tmou se a úžinou plíží,
morny až dosáhne mříží.

Hrobové ticho a temnota kol,
dech svůj a srdce jen slyší,
se chvěním kloní se nad černý dol,
naslouchá nad hrůznou skrýší.
Nezní však z dola jí žádaný sten,
dlouho ač čeká. — Snad pojal jej sen,
ve vody zanes’ jej čilé,
žalné mu skracuje chvíle.

„Vodníku! Živ-li jsi? — Vodníku, slyš!“
Slyš! — zní to ozvěnou temně. —
„Vodníku! spíš-li ty anebo bdíš?“ —
„Kdo že, jenž přichází ke mně?
Jsi-li to, vílo, z mých modravých vln,
nesouc mi naděj, jenž zoufalství pln,
nesouc mi pozdrav z mé říše,
paprsek v tmavé ty skrýše?“ —