Tato stránka byla zkontrolována
III. Zrada.
Sešel se vodník s dívčinou
ve tmavém stínu háje.
Měsíčná záře mýtinou,
stromy si šeptají báje
O lásce sní vše, o blahu,
usnula krutost ve vrahu,
sladkým jen milencem jest,
v duši však ženy bdí lest.
„Hlavu slož v klín můj,“ kázala,
„Vodník teď v mojí síti.“
Hravě jej lýčím svázala,
lásky jen pouto on cítí.
„Mocný jsi, slabá pouta mám,
kdybys byl člověk rovný nám,
nebyl tím vodníkem zlým,
na vždy jsi zajatcem mým“ —
