Tato stránka byla zkontrolována
Měsíc vyplul nad hladinou,
zanechal v ní stopu sinou.
S výkřikem hoch se vrhá v brod,
v pravici zablesk’ dýky hrot.
Před ním tu vodník. Tváří v tvář,
z očí mu srší děsná zář.
„Nuže zahyň, vývrheli!“
Ocel sjela po oceli;
ve vlny klesá z ruky zbraň,
s úšklebkem hledí vodník naň.
„„Prohrál jsi, hochu. Pohledem
posledním pozdrav krásnou zem.““ —
„Dokud síla v páži mojí,
neustanu v tomto boji.“
S vodníkem jinoch zápolí,
smrtí jen zápas povolí.
Teď kdo měl vrch, zas vržen v spod,
oba až mizí v jícnu vod.
Klidno kolem. V lesklé vlny
jasně hledí měsíc plný,
z kterých se v středu hladiny,
vynořil vodník jediný.
Spěchá z vln chladných objetí
ve vroucí náruč děvčeti.
