Tato stránka byla zkontrolována
Byla zde. Proč nečekala?
Vždyť si se mnou slovo dala.
Běda! Tam v rákos chycený
šáteček její červený.
Hrozivě vln se spousty dmou.
Zda-li jste zřely dívku mou?
Temnou píseň vlny pějí,
o bolu a beznaději.
Divoký smích v to zaléhá,
šera se klidem rozléhá.
Na skále, z vod jež vyniká,
přízrak se vznáší vodníka.
Hrůza hochu. Okem kalným
zří naň, volá hlasem žalným:
„Navrať mi, vrahu, kořist svou,
vodníku, vrať mi dívku mou!“ —
„„Vrátit ji Tobě? Zpozdilý!
Já jsem teď její rozmilý.
„„Viz tu stužku v ruce mojí,
ta ji se mnou v jedno pojí.
Té-li mně vyrveš, přísahám,
nazpět že Tobě děvče dám.
Zmohu-li tě však, chlapče můj,
v jezeru skončíš život svůj!““ —
