Stránka:Quis, Ladislav - Ballady (1883).djvu/38

„Prodli! ó nechoď!“ — „„Kohout už pěl,
révovím ranní už větérek chvěl.
Nenech mne samu, srdce-li máš;
Ztracený rozkvete ráj zase náš. —““

„Matičko, matko! Zda mohu? — Zda smím? —
Kdo by byl podporou šedinám tvým? —
Má milá, marně! Potěš nás bůh!
V pláči tu zůstati musí tvůj druh.“

Šelestné listí tak tiše-li lká?
Záře a stíny, co ve vás se tká?
Tělo se mění v průhledný dým,
milenka loučí se s miláčkem svým.

Vida ji mizeti, tratit se v dál,
toužením neskrotným ve prsou vzplál;
musí spět za ní, nesmí už dbát,
v pusté že chýži proň máť bude lkát.

Hle, již se zvedá, již povstal, jde v před,
z luniných paprsků chodník jej ved’.
Snů jako přízrak sleduje svit,
dále a dále kam vábí jej cit. — —

Let ani krok to, on nešen co duch
z jizby a z okna v noc letní a luh;
po zdi a krovu sleduje jas,
vzhůru a dolů a ku výši zas.