Stránka:Quis, Ladislav - Ballady (1883).djvu/37

Šelestné listí tak tiše-li lká?
Záře a stíny, co ve vás se tká?
V tělo se spřádá průhledný dým,
milenka sklání se nad hochem svým.

Hladí mu vlasy a líbá jej v líc:
„„Hochu můj, hochu, již neplač mi víc!
Pláč tvůj co jiskry mi na srdce pad’,
touha mne nenechá ve hrobě spát.

Ale jen v měsíční záři smím ven,
střežiti milených očí ti sen.
Zavřen mi ráj v nich, žár jejich zhas’,
mohu jen líbat a líbat je zas.

Jindy, můj hochu, tu za mnou jsi spěl,
když jsi mne shledl, až v srdce se chvěl,
ale teď jináč — ó, těžký to žal!
svazek snad jiný již srdce tvé spjal. —““

„Spjaté, to dvakráte, srdce já mám,
láskou i k tobě i k matičce tam:
Pro tebe, drahá, přál bych si mřít,
pro svoji matičku musím však žít.“

Níže a níže, blíže a blíž
loudí se k okénku stínová mříž.
„„Hochu, můj hochu! sama-li snad
v chladné zas lůžko musím se brát? —““