Stránka:Quis, Ladislav - Ballady (1883).djvu/39

Stařenka vzdychá. Jak hrozné co sní!
Úzkost ji vzbudila, ze rtů jí zní:
„Kde jsi, můj synu? — Běda, můj sen“ —
Z chýžky již, chvějíc se, ubíhá ven.

V měsíčné záři se rozplývá kraj,
pustá je víska, jen v snách šumí háj.
Klidný je svět, v ní bázeň a bol,
zděšeným zrakem se rozhlíží kol.

„Synu, můj synu! Kde jsi, ó, kde jsi?“
Úprkem dopadá konec už vsi,
Hřbitov, v něm kostel, věž nad ním ční,
strnule pohlíží stařena k ní.

„Synu, můj synu! Ó, kde jsi, ó kdes! —“
Po římse kráčí, již na báň se vznes’,
jako by divem šine se výš
tam, kde se třpytí v kraj zlativý kříž.

Stanul tam. Rozpjal náruč svou v dál. —
Nevidí matku, ni těžký ten žal,
milou jen vidí, nejkrasší z hvězd
nad sebou skvít se a k výši se nést.

Uchvácen touhou chýlí se v před.
Uhasl měsíc, s ním přízrak též zbled’.
„Jene! můj Jene!“ z důli hlas zněl. —
Výkřik! — A na vždy hoch k milence spěl.