Tato stránka byla zkontrolována
Děsivě klapají hnáty a v kříž
kladou se ženě kol šíje.
Ku chrámu vleče se zbytkem svých sil,
konečně dosažen trpký ten cíl,
na místo kostlivce staví.
Běda! on pevně jí zachycen v týl,
hrobovým hlasem k ní praví:
„Život tvůj propad’, leč prosbou že svou
smíříš mi v hrobce té milenku mou,
vraždou již lásku jsem splatil.
Hynoucí stížila kletbou mne zlou:
ku hrobu práva bych ztratil.
Záhy jsem zemřel. Však tělo mé zem
posvátná vyvrhla k zděšení všem,
kostlivec po věk tu stojím.
Hrobka se otvírá. Spěš, a pak sem
vrať se — ač zprávy se bojím.“
Ku hrobce žena se potácí, jde.
Při lampy svitu zří ve rakvi zde
seděti nevěstu bledou.
Vdova chce prosit. Však slova-li kde,
k srdci jež mrtvému vedou?
