Tato stránka byla zkontrolována
„Odpusť mi nebe i ty mrtvý hřích,
vždyť to jest pro blaho sirotků mých,
bída i hlad v naší chatě.
V hrad-li tě přinesu na plecech svých,
váhu tvou pán mi dá v zlatě.“
V modlitbě poklekla na čerstvý rov,
slzami rosí to manželův krov,
znamená třemi se kříži.
Na plec pak kostlivce beře, svůj lov,
ku hradu pospíchá s tíží.
V hodovní síni tam veselo dnes,
poháry zvučí a písně a ples.
Náhle vše strnulé stojí.
Žena tu s kostlivcem, ve tváři děs:
„Pane, již mzdu mi dej moji.“
„Smělá jsi, ženo,“ dí ten, „ale zpět,
dones jej z rozkoše na místo běd,
dvojitou mzdu budeš míti.“
„Ještě i to! Nuže bůh sám mne veď!“
A již se v noc zase řítí.
K hřbitovu dopadá blíže a blíž,
břímě své nese vždy tíže a tíž,
hodina duchů již bije.
