Tato stránka byla zkontrolována
Dále, dále! — řádku ještě,
již jen slůvko zří tu stát.
Běda! — v tom ze jisker deště
zahřmí stěn i krovu pád…
Otci noc už zraky kalí
v prach a žár se tělo valí.
rty však ještě zašeptaly
spásné slovo poslední!
— — — — — — — — — —
— — — — — — — — — —
Jasné slunko polední
v poklidnou se jizbu směje.
Zvonů zvuk se s věže chvěje,
kolem otce dítek shon.
Anděl páně! Anděl páně!
klidně zní to v širé pláně;
spásu hlásá lidem zvon;
spásu v stuhlé srdce hučí,
v strnulou tak duši zvučí —
a už ze rtů zazněl ston,
a už oči otevírá,
v náruč otec děti svírá,
ve smavé jim tváře zírá —
a pak ve žár uhelný
vrhá žaltář pekelný.
