Tato stránka byla zkontrolována
K duši otci hlasy sáhly,
v čelo ženou chladný pot.
„Otče, otče!“ — tak to volá,
každý výkřik v srdce hrot:
běda, jest-li neodolá!
„Otče, pomoz!“ a zvuk zesne,
jako mukou zadušen —
ještě jeden slabý sten
a pak ticho smrti děsné.
Dál čte otec bez ustání,
čte a nedbá naříkání,
ještě bůh mu děti chrání!
Spěchej, spěchej, kvapí čas! —
Nové hrůzy strojí ďas.
Temný praskot, kouř a žáry,
rudá záře požáru,
dravec lačný rozpjal spáry,
žhoucí spáry ku zmaru.
Se všech stran se plamen valí,
ohně žár už tělo pálí —
ale srdce neupálí!
Dým už v hrdle dechy dusí —
ale vůli neudusí,
spasit děti otec musí! —
