Stránka:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu/115

Spasení že všech se stane zhoubou jednoho,
Učejíť nás děje, v takovéto míře
Za nevinné že šlo jedno nejvinnější zvíře.
Nelahodme sobě; věrně, podlé vědomí
Uvažujme stavu svého svědomí.
Co se týče mne, i vyznávám, že dosti
Natropil sem zlého v prchlivosti.
Častěji sem vpadl mezi hovada:
Jakýž byl to jehňat, ovec dav!
Pošlo koz i krav
Hromada —
Nejednoho udávil sem vola.
Což mi medle zavedly? nic zhola.
Ba i časem byl v mých rukou bez ducha
pastucha.
Jestli třeba, oddám tedy sebe;
Oddámť sám se za vás, jak chce míti nebe.
Soudím však, by zřetelně, jak já sem učinil,
Každičký z vás stejným způsobem se obvinil:
Neboť slušno, aby zhynul nejvinnější.“

Králi nejjasnější!
Vyskočila liška: Skrupul ten tvé milosti
Z veliké jde, praví, srdce tvého outlosti.
Jakýž hřích to, uvažte jen, prosím, zvířata,
Jísti ničemná a hloupá jehňata?
Ano čest se, pane, největší jim stává,
Když se které tobě za pokrm dostává.
Co se týče pastuch, ó ten každý hoden,
Z kůže dřen by byl a ostrým trním boden.
Jsouť to tyrané, co nad zvěří se dují,
Bláznivou si nad ní vládu osobují.