Stránka:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu/116

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Tak se liška prohlásí; a pochlebníci milí
K ztvrzení té řeči velmi byli čilí.
Nechtělo se potom přetřásati jiných
Mocných hlav, ač nejvíceji vinných.
O zločinstvích týgra, vlka, nedvěda,
Každý pokorně se stavěl jako nevěda.
Zhola panstvo vše, ač v hříších zzrzavělo,
Za míň vinné, skoro za svaté se mělo.

Na konec se osel zpovídá:
Připomínám sobě, povídá,
Ze jsem jedenkrát, tou právě chvílí,
Když slunce k západu se chýlí,
Po posvátném Benediktýnů šel palouce.
Místo, hlad a chuť, a lístky páchnouce,
Či i, tuším, jakýs čert mne pokusil,
Ze sem hrstku trávy uškub zakusil;
Bylať pěkná, zelenoučká, svíží tráva.
Zle sem učinil, to jisto; neb sem neměl práva.

Lotr! zločinec! vše křikne hlasitě.
Vlk řeč na tré rozdělí, a očitě
Dokazuje zboru všemu,
Na smrt že je jíti oslu bezbožnému.
Veškeren mu národ zlořečí,
Smrt jen jeho zhoubu všech prej ulečí.
Trávu jísti: jakážiž to vina!
Pouta na zlosyna!
Na osla pak vyjde nález smrti:
Za živa ho roztrhati v čtvrti.