kům, jako v německé písni. Úloha ženy na dvoře mučitele rekova jest v jiho-slovanských písních naprosto odchylná, o její věrnosti u nich není ani sebe menších pochybností a proto tu nikdež nedochází k oněm pro ženu celkem ponižujícím a urážlivým scénám, ve kterých právě vyvrcholují německé verse. Zbývá konečně ještě motiv, že žena (sestra) se pokouší o osvobození mužovo převlečena do mužských šatů, tak že není poznávána od manžela (bratra) ani v jihoslovanských versích. Ale to jest motiv dosti rozšířený, zvláště o děvčeti táhnoucím do války místo otce. A právě v tomto motivě odchylují se rázně jihoslovanské písně od německých písní a povídek jakožto i versí s těmito spřízněných. Jihoslovanské písně patrně podlehly silně látce o hrdinném, válečném děvčeti, ale také nejspíše líčí podle skutečného života, jak se na slovanském jihu pode jhem tureckým vytvářel. Příklady takových rekovných žen mohl poskytovati život. Myšlenka pouhá, že žena přestrojena za válečníka, do šatů bratrových, mužových, otcových se účastní válečných výprav, sama pokouší se osvobozovati zajatce, jest všelidská, a sama sebou nemůže býti důvodem, že bychom museli úže, genetickým svazkem spojovati různé tradice, které mimo tuto základní myšlením nic společného nemají, ba namnoze velice silně se liší. Možná, že skladatelům těchto písní byla známa podobná látka, jaká byla zveršována od německých skladatelů písně o hraběti Římském, ale nic nenutí, že by bylo to nutno předpokládati. Stejným právem mohli bychom předpokládati úplnou nezávislost jihoslovanských písní na středoevropských.
Konečně byl motiv tento ještě podkladem ruské epické písně o Stavru Godinoviči. Nejstarší její zápis vypravuje:[1] Na hostině u kn. Vladimíra chvástá se bojarin Staver Godinovič svým velkým majetkem. Kníže uražen, když mu to bylo doneseno, rozkázal, aby mu byla dána železa na ruce i nohy, a aby byl uvržen do hlubokého žaláře; dále, aby jeho dvůr byl zapečetěn a mladá žena jeho přivezena. Ale ona již zaslechla zvěst o osudu manželově, převlékla se v bohatý oděv vyslanecký, shodila své vlasy ženské a zajela s velkým průvodem ke Kyjevu. Ohlašují, že jedou z daleké zlaté ordy od hrozného krále Etmanuila Etmanuiloviče vybírat daň dlužnou za dvanáct let. Kněžna říkala sice, že jest to mladá žena Stavrova, ale kníže nevěří; podrobují ji různým zkouškám, zápasu se sedmi borci, střelbě z luku, k čemu připojena málo vhodně hra v šachy. Nevesel seděl domnělý vyslanec na hodech, tázal se, nemohl-li by kdo zahráti v „gusli“. Přivedli Stavra z vězení, tu vyskočil vyslanec a posadil Stavra proti sobě. Zříkal se vyslanec daní, vydá-li kníže jemu Stavra. Vyprovázel je kníže Vladimír s kněžnou, až u Dněpru se zastavili, rozdělali stany; vyslanec svlékl své šaty mužské, oblékl ženské, a tu konečně Staver poznal ženu svou. Rozloučili se s knížetem a kněžnou i odjeli do své země.
Mnohem více se ohlašuje chvástavost Stavrova v jednom prosaickém zápise z 18. stol.[2], který i jinak v jednotlivostech dosti se liší; tu Staver sám poslal zvláštního posla své ženě do Černigova se zprávou o svém uvěznění. Vasilisa Mikulišna, žena Stavrova, vydala se nyní jako vyslanec ze země „galacké“ od krále polského, zachytila posla knížete Vladimíra, který měl v Černigově vypsati jmění Stavrovo. Poznali se pak manželé hned, když
