výkupné. Dívka převlékla se za junáka a jako posel bega Alina vyzvala pašu, aby vydal bratry Jakšíče. Paša dal jí klíče od žaláře a tak ona své bratry vysvobodila. Bratři ji patrně poznali hned, aspoň píseň nic nevypravuje, ani o nějaké kruté pomstě nad pašou, jen stručně naznačuje, jak na pašu působilo, že se dal od ženy oklamati. Poznámky Sozonovićovy k této písni (str. 40) naprosto nejsou přesvědčivý; nemusely naprosto hrozné kazematy benátské vyvolati takové vylíčení žaláře, neboť více méně stejně líčený žalář jiných písní příbuzných patrně líčen podle tureckých žalářů. Spíše možno předpokládati, že tuto píseň přinesli s sebou černohorští osadníci Pro-montoru, kde tato píseň byla zapsána. Sem možno ještě počítati bosenskou píseň,[1] ve které rovněž sestra vysvobodila, avšak pouze rekovností svou, bratra Ivana, kterého byl beg Kitonjič zajal, ač ovšem také jemu pověděla lživý vzkaz sultánův, aby zajatce dovedl do Cařihradu. Dle jejího rozkazu svázal beg Ivanovi ruce, vedl pak koně, na kterého zajatce posadil. Píseň nekončí tak krutě, jako ostatní: Ivanovi byly rozvázány ruce, begovi spoutány a on sám pak hozen do žaláře. Ale po čase vyvedla ho sestra, posadila ho vedle bratra k plnému stolu, a spokojila se výsměchem, že ženská spoutala bega.
Takovéto oklamání, přemožení a zničení dotěrného ctitele pomocí zdánlivého spoutání mužova vyskytuje se porůznu ještě v jiných písních, tak v jedné bulharské písni z Koprivštice:[2] Milen vybízí ženu svou Milici, aby se se synkem připravila na cestu k matce. Milica varuje muže, že v lese číhá hajduk Koser, který se kdysi marně o její ruku ucházel. Ale Milen nedbá, vydají se na cestu a jsou skutečně od hajduka zaskočeni. Koser bál se vyhlášeného junáctví Milenova, přijde k nim převlečen za žebráka, a když Milen si sahal do kapsy pro almužnu, přepadl ho, svázal ho a přivázal k buku. Milica ho pak obelstila, dělala, jako by měla největší radost z toho, vyžádala si jeho šavli, aby Milenovi prý uťala hlavu. Ale ona rozsekala šavli provazy, jimiž byl Milen spoután, a osvobodivši ho, dala mu šavli proti Koserovi.
Klade se otázka, která z těchto písní jest starší a původnější, ona, kde žena osvobozuje muže, neb ona, ve které rekovný ten skutek provede sestra rekova. Sazonovič vyslovil ve svém spise domněnku, že poslední skupina jest prvotnější. Vytýká jako pozoruhodné, že poslední skupina jest většinou u Srbů obvyklá, první u Bulharů, což nelze vlastně potvrzovati, neboť shledali jsme srbské a chrvatské písně, kde tuto úlohu hraje žena rekova, uvedli jsme také píseň, kde žena i sestra společně osvobozují reka, ale žena hrála význačnější úlohu. Že by tato črta se zakládala v „národní psychice“, která u těchto sousedních příbuzných národů nabyla poněkud různého vývoje, že totiž „u jednoho předního významu v rodině dosáhla sestra, u druhého žena“ (op. c. str. 43), jest na rychlo hozená poznámka. Mělo se ukázati, možno-li ve vývoji rodiny u jihoslovanských národů, aneb aspoň 11 jiných národů konstatovati takovou fasi. Pro nás jest zde důležitější jiná otázka, pokud základní tema těchto různých jihoslovanských písní souvisí s podáním nás nyní zajímajícím, které bylo nejdříve zpracováno v německých tradicích od sklonku 15. stol., známých. Hlubší jich srovnání jasně, tuším, ukáže, že nějakého přímého, genetického svazku mezi nimi, t. j. hlavně s písní o hraběti Římském, která ještě jest nejpodobnější, nebylo. Shodují se pouze v několika málo, ovšem důležitých rysech: žena zvláštním listem mužovým jest vyzvána, aby sebrala výkupné, ale tento motiv nikdež nevede k těm důsled-
