bęben bemben (buben). Před b slyší se en jako em (hanba jako hamba).
Konec slov a před l zní ę jako e (široké): rękę = renke (ruku), idę = ide (jdu), mogę = moge (mohu); zginęła čti zgineła (zhynula).
Nosovka ą se čte on, před b om a konec slova o (široké). Píše se chomont i chomąt (chomout), francouzské slovo chaise longue se píše polsky szesląg; sąd = soud (soud), mąka = mouka (mouka). idą = ido (jdou), mogą = mogo (mohou). Zginął = zginol.
Pozn. 1. Za české krátké u mívá polština obyčejně nosovku e: rękę = ruku, mękę = muku, będę = budu. — Za dlouhé české ú (ou) mívá polština obyčejně nosovku ą: ręką = rukou, męką = mukou, będą = budou.
Za které české u anebo ou má polština nosovku říci nelze; tomu učí zvyk. Toliko slova jako svatý (místo svjatý) a světější, pátý (místo pjátý) a pět prozrazují svým ja-je nosovky: święty, pięć pět, piąty pátý.
4. Píšeme měkké (i) a tvrdé y proto, že obě slyšíme v slabinách di-dy, ni-ny a ti-ty. Jiné slabiky jako bi-by, li-ly, mi-my, vi-vy atd. znějí u nás stejně.
Jinak v polštině. Tu zní každé i měkce a každé y tvrdě.
Slabiky bi, li, mi, vi znějí bezmála jako v češtině.
Slabiky by, ły, my, wy atd. znějí skoro jako bui, łui, mui, vui, ale tak, že se ui najednou vysloví. Tvrdé y se podobá dosti hlásce e. Proto se píše ser místo správného syr, szeroki místo szyroki.
Po sz se vyslovuje a píše vždy tvrdé y, a když po sz, tedy také po cz, rz, ż a c: czyli, Rzym, żyd, stacya (ne stacia: toto by se četlo docela jinak).
Po g a k vyslovuje a píše Polák vždy měkké i, někdy také po ch: drugi, niski, gimnazyum, polski.
