Stránka:Poesie sociální.djvu/40

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Soudce naslouchá a hlavou kývá, pak se milostivě usměje: »Barona si dáme pod lavici, na lavici jenom zloděje!«  </poem>

Romance o jaře 1848.

<poem> Čas oponou trhnul — a změněn světí kam, kam padlo lidstvo staré? Ej, kamkoli tázavý letěl hled, vše nové, tak mladě jaré!

A ve vzduchu šuměla divná báj
a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,
i pěl nám ji údol i horstva tem,
a pěla ji celá nám širá zem

a pěli jsme: » Volnost — volnost!« 

Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret a pohled tak vlhce řásný, krev na rubín mládla, sval změnil se v květ a každý byl člověk krásný!

Nám ve jedno splývala noc a den,
den samá byl tužba, pln záře sen —
my chvěli se, nevěděli oč,
my smáli se, nevěděli proč —

ach příznaky první lásky!


Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj, druh druhovu ruku třímal, a jásavě ku předu šel ten voj, byť osud i v děla hřímal.