Tato stránka nebyla zkontrolována
Soudce naslouchá a hlavou kývá, pak se milostivě usměje: »Barona si dáme pod lavici, na lavici jenom zloděje!« </poem>
Romance o jaře 1848.
<poem> Čas oponou trhnul — a změněn světí kam, kam padlo lidstvo staré? Ej, kamkoli tázavý letěl hled, vše nové, tak mladě jaré!
- A ve vzduchu šuměla divná báj
- a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,
- i pěl nám ji údol i horstva tem,
- a pěla ji celá nám širá zem
a pěli jsme: » Volnost — volnost!«
Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret a pohled tak vlhce řásný, krev na rubín mládla, sval změnil se v květ a každý byl člověk krásný!
- Nám ve jedno splývala noc a den,
- den samá byl tužba, pln záře sen —
- my chvěli se, nevěděli oč,
- my smáli se, nevěděli proč —
ach příznaky první lásky!
Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj,
druh druhovu ruku třímal,
a jásavě ku předu šel ten voj,
byť osud i v děla hřímal.
