Stránka:Poesie sociální.djvu/39

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Ty s jediný vždy slouchal děda hlasu, ostatní neměli, chudáci, času! Dej dědu čelo, ty můj hochu zlatý, ne rty! — vždyť starcův dech je jedovatý a jedno políbení na tvé líce,

už je to políbení poslední —
a ještě jednou na mne pohledni, —

ted, hochu, zazvoň, — nemám síly více.« </poem>

Poslední ballada z roku dva tisíce a ještě několik.

<poem> Pro poslední krádež, která vůbec ve světě zde byla spáchána, poslední se sešli biřicové, poslední lavice zchystána.

Poslední tu stojí soudce přísný, strážce posledního zákona, aby holí za krádež dal ztrestat nejposlednějšího barona.

Baron, potomek to slavných předků, třese se jak vetchá osyka; předkové se nebáli ni mečů, potomek už pro hůl naříká.

»Milý bratře, strážce stanov přísných, milosrdně na mne pohlédni, nechci krást už, odpustiž mně bití, vždyť jsem baron — a to poslední!.