Stránka:Poesie sociální.djvu/170

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Svět mocnějši hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; — a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš, alchymista otrávený parami svého marného varu, šílí v halucinacích; — v soumracích tajemství a hudby, kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun vane proud písní, jak vítr prvotní země nad únavou duší; pod gestem panen elektrisujícím, kde jiskří se jara omamující, noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agóniemi jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití, v úpění věků do kruhu hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných, a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou k prsům tiskne svou kořist: život kvílící v potkání tohoto slunce; — — v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystické vůle, jediný ve všech milionech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné,