Stránka:Poesie sociální.djvu/169

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím: v městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště, a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových, krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a kathedrálami, paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteátry a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti, zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; — v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta, když květem vy vřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti, dni, jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni, a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho, pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím; — na vlnách moří a duší, kde úzkostně povely plavců, stržené vírem, kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva slily se v jediný element hrůzy a smrti; — u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a podzemních štolách, na staveništích faraónů, kde zapraženi úpí národové a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; — v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; — v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme