Stránka:Poesie sociální.djvu/168

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné, zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené, krvavé, hněvem sevřené, a v smíchu moře rozvlněného přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného.

Řinčení mystických okovů zahřmělo ve snění mém, a v jeho taktu odvěkém hudbu milionů srdcí uslyšel jsem: milionů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených, po sobě tajemně toužících a v mrazivé soumraky pohřížených.

Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer, a v dalekém šumění vod, a v písni větrů a zářících sfér, o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil, k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich a věřil. </poem>

(Prolog knihy básní »Ruce«.)

Ruce.

<poem> V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva,