Stránka:Poesie sociální.djvu/167

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


viděl jsem průvody gigantských jar, v záři jich pochodni slunce se tměla, tisíce pozemských jar do vozu svého zapražených měla.

Viděl jsem léta královská ulehat na lože purpurné nádhery, ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátnými údery, měsíčné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání.

Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály, jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály; jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené.

Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků, v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku; zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru, na moři ticha ostrov, jenž mimo smrti nepoznal míru.

V oblacích času jsem blesky zřel, jak apokalypsy ohnivé písmeny, césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí arény, zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený vítězstvími, zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími.