z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající na obou polokoulích země … V tragickém triumfu snění jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy, ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou, zmodralé mrazem věků a v letu země, nad propastmi vrávorající, zachytávají se v zoufalství vegetace její … šílené ruce krutého lovce ve štvanici živlů! Kletbou stižené ruce otroka polonahého u šarlatových výhní práce! V sepjetí modlitby úderem blesku jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté, bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenlky bratří! Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající! Zethernělé jak světlo a k ovoci mystických stromů prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! — —
A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných, chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky, probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím, cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších,
