trochu kávy, vařím to už na celý den, člověk spíše ušetří pár krejcarů tak.«
Vklouzla v jizbu, přiložila, přistrčila hrnky k sobě a zas vyšla.
- »Tak co včera?
Tatíkové byli v schůzi, co váš říkal?«
- »Bylo prý tam
tuze hlučno. Mluvilo se silně proti továrníkům. Řekli si tam, že těm pánům je ten dělník jenom otrok. Nebude-li prý to jinak, musí přijít velká stávka.«
»Bože, bože,« chví se první, »jen zas to ne. Tatíkové smyslí si to, nepováží, že je doma tolik krků, že se jíst chce, že je zima. Tyhle rebelantské řeči, ty jsou toho všeho vinny!«
»A váš muž se trochu tento — — —« sousedka dí ostýchavě, »doma durdil?«
- »Co má dělat?«
řekla prvá s resignací. »To je vždycky. Zrovna jako když se zlobí ve fabrice. Chytil včera trochu ohně, dopálil se z všech těch řečí — nu, a vztek si musil vylít. Podívejte —«
