Tato stránka nebyla zkontrolována
- žena zdvihla
obě ruce v záři svíčky. Na těch obnažených svalech, vyhublých se svislou kůží, modraly se stopy bití. »Taky dětem dal co proto — — Chudák — vztek si musí vylít? Bolí to — ba — ale když se vyzlobí a ukonejší, řekne jedno vlídné slovo — — «
»Kde už jsi zas, klepno stará!« rozzlobený mužský hlas se ozval z jizby.
- »Bože, bože,
ještě není konec! Bože!«
Ruce skřížíc, hlavu skloníc vklouzla rychle v tmavý prostor… </poem> Zde by měly kvést růže … Lyrická dramata. Praha 1894. Nákl. Fr. Šimáček.
V noci prvního máje.
Spí živí. v pláni nekonečné se choulí vrby skrčené, kol leží světlo fosforečné, měsíční lampy studené. Z továren dálných oči žluté zří do siného prostoru, a s věží hlasy hodin duté se ozvou časem v hovoru. 120
