Stránka:Poesie sociální.djvu/124

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


že jsem posledního chlapce měla s velkým jedním pánem, jako kníže nebo baron, a on platil — myslete si — na to dítě každý měsíc třicet zlatých!«

»Tu to máme,«

míní druhá, »takhle ve snu člověka přec štěstí potká.«

»Já vám ani nevěděla, co s tím houfem peněz dělat! Mám ty desítky tři v ruce, nový modrý hladký papír — teď to ještě v prstech cítím — a tak myslím si: můj bože, co mám jenom nejdřív koupit? A v tom hodiny už hrknou, bijí — a desítky v pekle. « 

»Pět krejcarů bych si dala,« sousedka se rozhoduje. »Dejte. Já už vyhledala. Tu jsou. Velký boháč — sedma. Nemanželské dítě — dvanáct. Náhlé štěstí — pětatřicet. Bože, vyjít aspoň ambo! Vyplatila bych si šaty, dali mi dvě zlatky na ně, vždyť už nemám vyjíti v čem na ulici!«

»Ba, i já bych

věděla kam s ňákou zlatkou!« 

»Počkejte, já musím na skok k plotně, vařím brambory dnes,