Otrokyné otroka.
<poem> Bije čtvrtá. Zívla. Vstala, přehodila jenom sukni a jde bosá opatrně, aby neušlápla někde některého z malých spáčů, rozesetých po podlaze.
Jizba černá. Vzduch tu leží těžký, proteplený dechem úst a těl. Muž táhle chrápe, děti oddychují rychle.
Rozdělává oheň, zívá, přimhuřuje zrudlé oči, rozcuchaná hlava klesá ospalostí k suchým ňadrům, staví hrnky s pokličkami v plochy plátů, mele kávu, přiloží a před dvířkami choulíc se zří jako sova v tancující jasný plamen.
Náhle vztýčí se, jde tiše k oknu šátkem zastřenému, sáhne na zeď, sundá cosi a jde zpět. Už čile, živě sedá k plotně, otevírá dvířka její, rozkládá si na kolenou v září ohně starou švabachovou knížku a zří do ní vážně dlouho. Na to zvedá hnědý kornout s podlahy a z listů knihy bere kousek tužky, píše
