Stránka:Poesie sociální.djvu/121

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A hrdla jejich, ochraptělá řevem, se otřásají hromným, divým zpěvem, tou »Hymnou práce«!

A tak táhnou, pějí,

výskají, piští, chechtají se, klejí ohromným proudem, jemuž konce není, vstoupají z Prátru v město, na dláždění. Plyn ozařuje nyní fantasticky ten nekonečný pestrý chumel lidský. Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavé příšerně hledí z jamky oční tmavé, čepice, klobouk stranou pošinuty, na prsou košile jsou rozepnuty — a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí, výskají, piští, chechtají se, klejí, zdvihají pěstě, pohrozují rukou holemi ve vzduch a do dlažby tlukou, ulici plní proud ten rozkypělý, krám zavírají, kdo dřív nezavřeli.

Vymřelým městem proud se dále šine, překážky nezná) hučí, hřmí a plyne … A maně zříš, zda nejeví se oku už dnes ta dívka elastických boků před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem, s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem, bosá a divá, s divokými hesly Marseillky dítě, jak ji Doré kreslí, a nejde-li s tím proudem rozkypělým účtovat dnes už s lidstvem sbankrotělým ů </poem>