I bílých domků lomenice už nepovědí tady více o černých jícnů záblesku; střech tašky jsou zas obemšeny, na šedých doškách roztřepený zas sedí chumáč netřesku; zde život jde tím klidným krokem, jak tenkrát před tím hrozným rokem, jen místem trochu vzpomíná brat, táta, hlava matčina, a čelo klesne v dlaně níž — však slzy dávno vyschly již …
Tak všecko schází, všecko mizí … Čas se svých polí dál žeň sklízí a bez oddechu vrhá ji v tůň věčnosti a zapomnění … a zase šije bez prodlení a zas už plody padají … ach, noví mrtví … bolest jiná … a na staré se zapomíná … Však dnes je to čtvrť století a den ten ožil v paměti, a jak by bílých kostí prach chvěl, vířil v našich vzpomínkách!…
Buď lehká vám ta černá země… A dotlete tam tiše, jemně pod obilím a kamením, ó hrdinové bezejmenní, jenž hnali jste tam v trubek hřmění na bodáků hrot s nadšením a, jak ty klasy přede žněmi, jste padali tam časně k zemi a ztrhaný zrak do dáli jste kamsi marně vzpírali
