>Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete, pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí — tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí, a děti nají se … dnes chci jen částici tu … a zítra … napsal jsem zde, pane, číslo bytu« … Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi v malinké světnici kol kamen usedne si tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli, a matka, jak si přál, Šla chléb mu koupit bílý. A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou, tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blýsknou — byl otce mazlíčkem — a z kapes bundy šedé ted kornout bonbonů ven ruka jeho vede a dává bratřím svým a povídá jim k tomu: >To dal mi tatínek, když přišel dneska domů …< Coníiteor, díl II. Druhé vyd. F. Šimáček Praha 1901.
Padlým u Sadové.
(K 3. červenci 1891.) <poem> Ty bleděžluté dlouhé lány, kdys rozšlapány, podupány, k žním novým nesou nový klas, ty skalní zkrvavené štíty, pás mezí, kdysi děly zrytý teď kryje mech a tráva zas, krev, jež zde v kaluži nach stála, už dávno ruka zaorala, a kde kdys v divém víru zněl zvuk trompet, pušek, bouře děl, řev, jásot, kletby sténání, zní dívčí zpěv a skřivaní.
