Ocitují se ve smrčině, kde konteska je upozorněna na žluté, v dáli svou vůni vysílající květy bodláčí.
„Jak se zachvívají! Zdá se, jako by je slunce chtělo oblíti leskem — jako — jako — —“
„Jako ražené zlato,“ doplňuje profesor.
Konteska pociťuje ve svém nitru, že ve styku s profesorem zjevuje se jí všecko nové, jinaké, poznává jakési sprostředkování mezi přírodou a uměním, kteréžto poznání tají v sobě cosi ji obšťastňujícího. Je to tiše veselá, neobyčejně spokojená nálada, již zanechává taková hodina.
Její nálady nemohou ovšem zůstati vždy stejny. Kteréhos jitra profesor brzy potom, když se byl ní přidružil, se táže:
„Proč jste dnes smutná, kontesko?“
Patří naň klidně, skoro udiveně.
„Nejsem smutná.“
Jeho pohled zavadil o její oči, jen letmo, leč přes to uniká mu téměř zděšený výkřik:
„Ubohá kontesko!“
Je to tón, jenž znepokojuje tep jejího srdce. Postřehl svou neprozřetelnost a omlouvá se:
„Odpusťte mi, ale zdá se mi, že jste smutná, aniž jste si toho vědoma.“
Načež pokračuje:
„A přece měli bychom se veseliti při pohledu na toto moře! Jet to modř, v níž utonouti bylo by blažeností. Domníváte se, že půjdeme vzhůru do lesa, rozduje-li se vítr silněji? Zů-
