staňme raději zde a pozorujme, jak vichr vše oživuje:
„Jako život harfou je i moře,
na niž zahrát dovede jen bouře…“
tak počíná pěti plným svým hlasem v sesilující se hukot vln. Konteska usadila se v písku. Se snivým držením těla, hlavinku opřenu o ruku, naslouchá. Profesor zpívá píseň, jejíž nadšení, ač samo bouří, platí též bouři. A stále souhlasně zvučí v refrénu obě moci věnované bouři, jí nesené, život a moře:
„Nasloucháš-li sborům jeho znění,
vždy uslyšíš hlasů žití chvění.“
„Ale já ho neslyším,“ praví mladá dívka, když pěvec skončil, krče se a hlasem, v němž zračí se úzkostlivé naslouchání.
Profesor je pohnut.
„Neslyšíte ho vskutku? A přece musí je slyšeti každý.“
Pozoruje ji opět zkoumavým svým zrakem.
„Ale snad — tak tomu bude,“ praví po krátkém váhání, „noříte se sluchem příliš hluboko a daleko v tiš minulosti, tak že jen stěží postřehujete hlasité, ostré tóny života.“
Mluvil polohlasitě, leč přes to, že nerozlišovala jeho slov, jež zvedající se mistral rval od jeho úst, napadena je hrůzou plnou předtuch.
