stanoviště. Tam zůstávají začasté stát tak dlouho, až vynoří se z vody dlouhá siť, jež navíjí se na břehu na nekonečný naviják. Po té přikročují blíže a v kruhu lidí, jichž dotyku konteska nikdy nepocítila, pozorují úlovek. Nejprve zarývají se hubené prsty do mohutných, průsvitně třpytivých slimejšů, již vracejí se moři, a to, co potom zbývá v jádru sítě, bývá mnohdy jen několik tuctů ubohých stříbrejšů. Na další cestě profesor vypočítává jí výtěžek, jehož tito lidé docílí prodejem. Konteska nevěděla posud, mnoho-li se potřebuje životu, ale že by to bylo tak málo, byla by rovněž nevěřila.
Učí se pozorovati život a bráti na něm účast; leč zvídá ještě více. Když kdysi ještě před večerem vydávají se na procházku a potom při západu slunce se vracejí, zří, jak po kmenech pinií šplhají se vzhůru stříbrné plaménky, jež i v korunách zaněcují lesklý oheň.
„Hleďte,“ praví professor, „jak, pohlížíme-li mezi kmeny a mezerami mezi kšticemi jehličí, chmurně fialová barva kopců oživuje ještě jednou hlubokým blankytem.“
„Skutečně,“ přisvědčuje mladá dívka a všecka zaujata velkou scenerií západu slunce činí vlastní pozorování.
„Jaká to pestrá směsice barev na našich šlépějích v hlubokém písku.“
„Slunce maluje barvové misky.“
