Ano, i matka bývá při jídle tu i tam jím tak obveselena, že konteska sotva ji poznává. Doba oběda, jež jinak ve dvou tak mlčelivě míjela, a na každé jídlo deset minut vypočítáno, trvala přesně čtyřicet minut, prodlužuje se nyní začasté na dvě hodiny. Ozývá se smích, vyprávějí se anekdoty, hovoří se o cestách a o světě. Když konteska poprvé zaslechla zvučný hlas profesorův v těchto prostorách, v nichž všichni mluví pološeptmo, skoro se až polekala. Leč časem zdá se, že jeho hlas naplnil celý dům. Udržuje všude hluk a pohyb. Ze svého atelieru provolává rozkazy prázdnými galeriemi i širokým schodištěm, a staří sluhové musí poskakovati a nečiní tak s nechutí.
Nikdo není s jeho chováním nespokojen, také matka nikoli, neboť zůstává stále uctivým a přívětivým. Změny, jež s sebou přinesl, jsou oněmi téhož života, jenž vtáhl v tyto tišiny, a kdo byl by s to se mu vzpírati?
Profesor provází kontesku každého jitra. Nezastihne-li ho ještě dole v pasece na lavičce, zatleská rukama, on zjeví se u okna v široké své zástěře, zavolá: „Jen okamžik, kontesko, než umyju si ruce!“ a potom vydávají se na společnou procházku. Nechodí však pravidelně touže cestou. Stává se, že projdou vsí, již konteska sotva zná, mezi zdravícími ženami, by potom pokračovali ve své procházce na opačné straně pobřeží, tam, kde rybáři mají své hlavní
