než ona, a že mluví řečí, jež přes to, že zní stejně jako její, je jí cizí.
A kdo mluvil by vlastně její řečí, jež byla by jí plně srozumitelnou? Dojista nikoli dobrý starý vesnický duchovní, jenž skýtá jí duchovní cvičení a ji zpovídá, dojista také nikoli německá vychovatelka, jež vystřídala francouzskou bonnu a která vlastní méně veselosti, ale více vědomostí než tato. Ba ani matka nikoli, jak často se strachuje. Ó, miluje nevýslovně matku a pociťuje dosud tentýž bolestně sladký děs, béře-li ji máti v náruč a vypráví jí o jejím otci. Leč uprostřed takové hodiny rozbřeská v její snící duši vzdálená tucha, že život nemusí být zasvěcen takovým bolestem a takovým jítřícím se a vybledlým vzpomínkám. Snad jsou to právě ony okamžiky, v nichž oko její zdá se cosi hledati a po čemsi se tázati. Cítila již často, že potom odehrálo se v ní cosi cizého, trapného, leč její duchovní učitel, jemuž se s tím svěřila, upokojoval ji, že není to hříchem. Avšak přes to zmocňuje se jí pocit, jako by hřešila, a modlí se, by vzalo to konec.
Ach, je toho ještě více, z čeho by se ubohá konteska měla káti. Stává se, že stane před zrcadlem, před oním rozkošným bílým rokokovým zrcadlem, jež věnovala jí máti, a že vyhledává a špičatým prstem obkresluje rysy, jež zdají vytvářeti se podobně matčiným. A že také vlas musí být tak mdlý a bez lesku jako
