její! Zdá se jí skorém, jako by musila též vésti matčin mdlý a bezradostný život. Potom přechází ji mocná hrůza z vlastních myšlenek a spěchá vrhnouti se na kolena před velkým stříbrným křížem, shlížejícím na ni s bělohedvábné stěny jejího dívčího pokojíku. Malou hlavu v rukou na atlasové pokrývce klekátka smývá vlastními slzami na několik hodin žaly, jichž jména nezná.
Když konteska skončila svou dnešní denní procházku podél pobřeží a smrčinou zpět, je volána ihned snídaní. Máti jeví se jí poněkud veselejší než jindy, je niterně čímsi zaměstnána. Po jídle klade paži kolem šíje dceřiny a odvádí ji nikoli do svého stinného budoiru, nýbrž ven do loggie.
„Má Eleno,“ praví tam, „zítra dostaneme návštěvu.“
„Návštěvu, my?“
„Lekáš se toho, dítě?“
„Jedině proto, matičko, poněvadž nevídala jsem nikdy návštěv.“
„Je to návštěva jistého sochaře z Florencie, jemuž chci uděliti rozkaz.“
A když konteska mlčí, pokračuje:
„Má Eleno, bude ti v brzku patnáct let a záhy dospěješ. Nyní musíš zvěděti ještě lépe, než jak tomu bylo doposud, že otec tvůj byl mužem, že šlechetnějšího a úcty hodnějšího nelze ti najíti v životě. Je to nemožné. A pak byl nám ještě
