u děcka přes čelo a šíji, nýbrž volně je nabrán se všech stran. Čelo jest lehce vyklenuto, leč nikoli vysoké, nos, poněkud vyvstalý, tvoří smělou protivu špičaté bradě chorobného vzhledu a tak něžné šíji, zvláště ale podivné mu výrazu nadměrně velikého, černého oka. Lze shledati, že kontesčino oko ničeho nevyslovuje, ale rovněž dá se tušiti, že nemůže být bezobsažno. Chybí v něm chvění a lesk nadějí, a to ve věku, kdy vše naplňuje nás nadějemi. Jen občas zjevuje se v hluboké tišině jejího pohledu nepovědomé as hnutí, podobné tomu, jako by cosi hledala nebo po čemsi se tázala; leč po chvíli toto opět se ztrácí.
Konteska kráčí zvolna a lehce ku předu nachýlena dolů na pobřeží. Ježto slaměný klobouk nese v ruce, paprsky sluneční dopadají na její vlas, který přes to, že slunce září již mocně, nabývá jen spoře na lesku. Hrají v něm jedině barvy jako zbytek zlatých cetek, jež děti o zjevení Páně sypou si ve vlasy. Teplé tóny kontesčina dětského vlasu již úplně pobledly. Jde lhostejně vpřed, s měkkými, poněkud ospalými pohyby, pohled nikdy neupřen na jediný předmět, na určitou vyhlídku. Slunná modř moře a zeleněfialový opar údolí prozrazují jí právě tak málo sladkých tajemství jako druhdy. Jistě by se již neoptala, jsou-li rybáři, po nichž svezl se její zrak, také lidmi; ale vyciťuje, že tito lidé přináležejí jinému plemeni
