ujistil jej, že podobné záchvaty přepiatých citů a nepochopitelných náruživostí jsou něčím obvyklým v tomto stavu a že přejdou samy sebou. Tím Narciso se upokojil.
„Však to již přejde,“ bylo jeho filosofií. A přešlo to s létem. V prvých dnech období řádění sirocca Enrichetta napadána byla opět kašlem. Dusný, vlhký vzduch tížil její hruď, a dýchajíc z těžka, zůstávala sedět ve svém koutku, nejsouc s to hovořiti. O kterémsi takovém říjnovém dni ulehla opět záhy potom, když byla povstala s lože. Musilo již brzo nadejíti vykoupení. Bolesti stávaly se nesnesitelnými, a družilo se k nim ještě píchání na prsou. Pohlížela v úzkostech na Narcisa, kterýž v starostech a bezradně stál u ní.
Řekla tiše:
„Myslím, že bys měl nyní poslati pro lékaře.“
A v okamžiku, kdy Narciso vyšel, úzkosti přepadly ji silou zdesateronásobněnou. „Zemru,“ pomyslila si, snažíc se obrátiti se na lůžku. „Zemru, aniž bych jeho děcko vložila mu v náruč. Nejsem s to ničím se mu odvděčiti za to, co pro mne učinil. Stala jsem se ho nehodnou.“
Narciso vstoupil opět do pokoje a ona se jej otázala:
„Odpustil jsi mi opravdu vše?“
„Co pak, moje drahá? Nemám ti čeho odpouštěti.“