Opětovala s bledým úsměvem:
„Řekni mi ještě jednou, že jsi mi tehda odpustil.“
„Kdy, Enrichetto?“
„Onu příhodu se safírem a s — Buccim.“
„S Buccim?“ optal se.
Hleděla rozšířenými zraky na jeho čelo, jež pojednou stahovalo se vráskami. Nová, strašlivá úzkost se jí zmocnila.
„To psaní … víš … máš je ještě?“ otázala se přidušeným hlasem.
Chtěl popříti, že by je měl, ale Enrichetta sebravši veškeré síly, nakázala mu:
„Jdi a přines je!“
Otáčel se semo tamo a opustil ložnici. Otevřenými dveřmi viděla jej, jak hledá cosi ve skříni. Zpod knih a přednášek vyňal dopis a přinesl jej Enrichettě. Byl neotevřen.
Zůstala bez hnutí, skoro bez dechu. Napětí v jejím nitru nebylo tím rozřešeno. Byla důvěra jeho tak velikou, že psaní nechtěl ani čisti — či byl jen zbabělým? Nevěděla toho posud a poznovu mu nakazovala:
„Rozevři je a čti!“
Učinil tak, a tu Enrichetta, jež s obličeje jeho nespustila očí, uzřela, jak vrásky znova objevují se na jeho čele a jak rty jeho se zachvívají. Vzhled jeho obličeje byl zlobný, pohněvaný.
Nuže, nyní věděla vše, a bylo jí, jako by zavíraly se za ni brány vysněného světa a octla